Mongoméry

Vězňové vlastního světa nadějí a strachu,
bolaví a zbití chcem se opřít o kámen,
kus masa v křeči, uzel zkušenosti, co potácí se v prachu,
pácháme zločin, padáme do papírovejch stěn
a s ranečkem rozumu, štěstí, nebo trest,
léčíme si po hospodách rány plný hnisu,
filozofujem nad smyslem všech těch dekadentních cest
a doberem se na pivu ke kompromisu zůstat naživu!

Dlouho už vydržet nemohou, nakonec vystřízlivěj optimisti,
zbudou jen zmačkaný papírky muzikantů a básníků,
cejtim to v prstech u nohou, tak snad už je to jistý,
když kluci s kytarama se smějou u pomníků.
S ranečkem paměti, štěstí, nebo trest,
jitříme si po hospodách rány plný hnisu,
filozofujem nad smyslem všech těch dekadentních cest
a doberem se na pivu ke kompromisu zůstat naživu!

Každej svý moudrý slova pomateně cintá,
každej, kdo je součást davu, štěstím třese se,
protože je to ta nejlepší na neschopnost finta:
Neschopní všech zemí, spojte se!
Hele mladej, co ti ta kytara udělala?!
Zahraj něco pořádnýho do hospody,
něco lidovýho do hospody, třeba...
Třeba Mongoméry a koukejte zpívat všichni!

Déšť ti, holka, smáčel vlasy, z tvých očí zbyl prázdnej kruh.
Kde je zbytek? U stánků na levnou krásu.