Chromej apoštol


Někde tam na počátku byl prázdnej dům, náš svět,
třináct prázdnejch pokojů, třináctkrát prázdnej sál.
Vyrobím krásu a lásku!, řekl si Stvořitel, pan doktor věd,
naplnil dvanáct komnat a do třináctý zmetky dal.

Konečně jsme našli cestu z vězení.
Jsem posel, co vás přichází informovat
o tom, že nechcem bejt v třináctý komnatě zavřený,
i my hnusný se chcem radovat.
Tou cestou je široká lihová řeka,
která po dně sklenic všechny světy pojí,
jenže, jak tak koukám, koneckonců se to dalo čekat,
váš rozumnej svět se našeho bojí.

Se vší vážností, s lacinou moudrostí
rozhod jsem se pořádně zatočit,
ten váš rozumnej valčík na chvíli zastavit
a za zvuky z pralesa ho vyměnit.
Se vší vážností, plnej dětský radosti
rozhod jsem se si s váma zatancovat,
plnej emocí a plnej naivní víry,
že i hnusnej má právo se radovat.

Vidím vaše tváře v lesku křivejch zrcadel,
který tady po zdech někdo natáh,
zatím vám, promiňte, šlapu po špičkách
a cítím, že zítra jste mi v patách.
Štvanice jménem mravů... Kdo moji hlavu uloví...
Zas troubí polnice, takže lovu zdar!
Řvete, jak jste ze mě celý hotový, a já?
Já jsem z vás polotovar.