Asfaltovej Rubikon

Zas už jsem jí měl - po půlnoci se holt žije!
Jenomže, co by vůl nevydržel, to člověka prej nezabije!
Ale začly padat hvězdy: to je nejvyšší čas, abych šel,
a vim, že noční tramvaje jezdí - v Temelíně přikládají pod kotel.

Všech elektronů sen: graf kvantovejch frekvencí zářivejch hvězd
se právě plní. A já musim z tramvaje ven. To člověk prostě nemůže snést.
Vida! Na ostrůvku tramvaje jsem neztroskotal sám.
Vystoupil tam se mnou bludnej Holanďan, tak se ho ptám:

Taky ze splašenýho dění vnímáš ani ne půlku?
Jen ty obrazy, co se mění - ten film, co běží bez titulků
v původním znění? A při všem tom zmatku máš pocit, že
legální způsob není, jak přejít asfaltovou křižovatku?

A on šeptá: Tak už do toho šlápni, nestuj jak v porcelánu slon!
Všechny síly napni a překroč ten asfaltovej Rubikon!
Taky to slyšíš? Árie zní! Cherubi řvou z plna hrdel,
že Boží audit forenzní stejně nám všem jednou natrhne...

Zvuky zní dál, obrazy jedou. Prej, abych i já na hvězdy dal.
Tramvaje spokojeně předou - v Temelíně zas někdo přikládal!
Z nočního středního proudu je v tranzu každej elektron
a já si řikám: To oni zas jen chystaj boudu... A zůstávám
v porcelánu slon.